Kdo chodí na aprés-ski a jaký je rozdíl mezi manšestrem a prašanem? Kompletní lyžařský slovníček

Vybíráme vybavení

Dobrý prodavač nebo vyškolená obsluha půjčovny s vámi samozřejmě bude umět mluvit tak, abyste nemuseli pojmům rozumět. Ale je dobré vědět, podle čeho si lyžařskou výbavu vybíráme.

Tvrdé a měkké lyžáky

Když vybíráte lyžáky, zajímá vás jejich tvrdost (tuhost), odborně řečeno flex index.

Čím vyšší flex index, tím tvrdší boty.

Proč je to důležité?

Lyžáky se vyrábějí z pevného plastu a zapínají se na pevné přezky, protože při lyžování už v malé rychlosti působí na vaše nohy značné síly. Čím rychleji jedete, čím ostřeji zatáčíte a čím delší lyže máte, tím tvrdší boty potřebujete. Pokud je bota příliš měkká, noha se bude uvnitř hýbat, bude se vám zvedat pata při přenesení váhy dopředu, nebo se noha i s lyžákem ohne. Ve výsledku nemáte nad lyžemi patřičnou kontrolu. Zatočíte později nebo méně, než byste chtěli. Kdo tedy jezdí rychle a agresivně, musí mít velmi tvrdé boty.

Začátečníci a rekreační lyžaři tak pevné boty nepotřebují. Čím tvrdší bota, tím méně je pohodlná, pokud ji nemáte vyrobenou nebo upravenou na míru. Tvrdé boty se hůře obouvají i zouvají.

Pokud se vás tedy bude obsluha půjčovny ptát, jak tvrdé chcete lyžáky, popište, jak lyžujete, a podle toho by vám měli vybrat správnou tvrdost boty.

A nezapomeňte, že lyžařská bota se skládá ze skeletu a měkké vnitřní botičky. Vy ale botičku budete vyndávat pouze, pokud chcete boty důkladně vysušit či vymýt.

Vykrojení lyží neboli rádius

Rádius je číslo, které uvádí, jak moc jsou lyže vykrojené ve svém středu. Moderní carvingové lyže se vždy rozšiřují na špičkách a patách a zužují pod botou. Vykrojení lyží neboli rádius určuje, jak ochotně lyže zatáčí. Kdo chce dělat krátké a rychlé oblouky, volí lyže víc vykrojené. Milovníci dlouhých oblouků, berou lyže rovnější. Rekreační lyžaři většinou volí něco mezi. Více se tomuto tématu věnujeme v článku, jak vybrat lyže.

Camber a rocker

V popisu lyží narazíte na pojem „camber a rocker.” Tyto termíny definují, jaký profil při pohledu ze strany lyže má.

K čemu vám rocker je, to vám vysvětlí náš profík Honza v tomto videu.

Jak vypadá lyže

Hodí se znát alespoň základní termíny používané k popisu lyží a lyžáků. Až na vás instruktor pod svahem bude křičet „špičky k sobě” nebo „hlídej si patky,” jako když tyto znalosti najdete.

Jdeme s lyžemi do servisu

Dobrý servisman ví, co potřebujete, aniž byste museli znát odborné výrazy. Ale je to jako u doktora, čím víc rozumíte, tím víc ze své návštěvy lékaře dostanete.

Seřízení vázání

Bezpečnostní vázání se konstruuje tak, aby v případě pádu tzv. vyplo a vaše noha z lyže vypadla. Je to proto, že lyže na nohách působí jako páky obrovskou silou a když se budou křížit, kinklat a tahat vaše končetiny do nepřirozených úhlů, hrozí ta nejhorší zranění. Na druhé straně, pokud zrovna nepadáte, tak lyže musí na noze držet, nechcete, aby vám vypla v každém oblouku.

Proto je nutné mít vázání profesionálně seřízené podle své hmotnosti, velikosti boty a stylu lyžování. Čím rychleji a agresivněji lyžujete, čím jste těžší, tím pevněji bude vázání držet na noze. Lehký začátečník bude mít vázání volnější.

Seřízení vázání nepodceňujte.

Ostré a tupé hrany

Když jedeme dolů, v ideálním případě se sněhu dotýká celá skluznice lyže. Pokud chceme zatočit či zabrzdit, lyži vždy trochu naklopíme, takže do kontaktu se svahem se dostane její hrana. Aby hrany správně fungovaly, musí být dostatečně ostré (nabroušené pod správným úhlem). Tupé hrany nebrzdí a lyže klouže směrem dolů místo aby jela do oblouku. Z toho vyplývá, že ostré hrany potřebuje každý lyžař k tomu, aby:

• zatočil, kdy chce.
• provedl oblouk podle svých představ.
• bezpečně zastavil.
• zpomalil, když potřebuje.

Samozřejmě platí, že čím tvrdší povrch, tím ostřejší hrany potřebujeme a tím rychleji se tupí. 

Vyrážíme na svah

V této části článku si představíme několik pojmů, které vám o dovolené na horách usnadní život.

Lyžařské středisko

Malé lyžařské středisko může mít podobu dvou sjezdovek a jednoho vleku. Velké lyžařské středisko se může rozprostírat přes několik kopců, být vybaveno desítkami lanovek a nabízet výběr z desítek sjezdovek. Jak tedy poznáte, že se jedná o lyžařské středisko? Většinou jednoduše tak, že prodávají jednu permanentku, která po celém středisku platí.

Druhy sjezdovek

Sjezdovkou rozumíme značenou trasu, kterou sjíždíme dolů do údolí zpravidla k vleku.

Když se rozhodujete, kterou trasu zvolíte, měli byste znát značení sjezdových tratí podle obtížnosti. Rozlišujeme modré, červené a černé sjezdovky.

• Černé jsou nejobtížnější, pouštět by se na ně měli jen pokročilí lyžaři. Bývají velmi prudké a někdy je doplňují také záludnosti v podobě boulí, ledových ploten nebo měnícího se sklonu profilu.
• Červené tratě pro mírně pokročilé a běžné lyžaře mají typicky příjemný sklon a obtížnost se hodně liší svah od svahu. Je to takový průměr.
• Modré sjezdovky jsou určeny pro začátečníky. Mívají mírný sklon, v ideálních podmínkách rovný povrch.

Nezkušení lyžaři často remcají, proč že je trať označena jako černá, když vůbec není prudká. Remcání jim obvykle vydrží do první boule/plotny/komprese nebo prudkého oblouku. Ačkoliv totiž obtížnost sjezdovky určuje v první řadě to, jak je svah prudký, do hry vstupují také faktory jako povrch nebo profil.

Co už ale autoři značení v potaz brát nemohou, je množství lidí. Protože modré tratě pro začátečníky bývají užší, mohou tak být paradoxně v nejvytíženějších dnech nebezpečnější než tratě červené, které jsou sice prudší, ale potkáte zde méně lyžařů. Značení sjezdovek tak považujte za orientační, vždy dejte na své vlastní schopnosti, zdravý rozum a aktuální stav terénu.

Freeride a jízda mimo sjezdovku

Freeride znamená jízda v terénu, mimo značené tratě. V některých střediscích se můžete pustit také na vyznačené tratě, které ale provozovatelé neupravují a nechávají na nich čerstvě napadlý sníh právě pro milovníky freeridu. V takovém terénu se můžete cítit bezpečněji, protože trasu někdo prohlédl a nepotkáte zde kameny nebo stromy. Lavinovému nebezpečí se ale ani na značeném freeridu nevyhnete. Pokud ale laviny hrozí, obsluha střediska tyto tratě většinou uzavře.

Vydáte-li se na opravdový freeride, tedy do volného terénu, pořiďte si na to vhodné lyže a lavinovou výbavu.

Jízdu mimo sjezdovku ale s oblibou provozují také rekreační lyžaři, častá je jízda pod lany nebo v boulích či hlubočáku podél značené sjezdovky. Nutno říct, že v tomto případě středisko nezodpovídá za váš případný úraz (třeba když najedete na kámen) a také můžete dostat pokutu za ničení přírody. V neposlední řadě nemusí případný úraz, ke kterému dojde mimo značenou sjezdovou trať, hradit vaše úrazové pojištění.

Traverzy a ski-routy

Když přejíždíte z kopce na kopec nebo ze sjezdovky na sjezdovku, většinou jedete traverzem v Alpách označovaným jako „ski-route.” Tyto trasy mívají značení v podobě kosočtverce, jsou pozvolné, protože vedou šikmo svahem, a hlavně bývají velmi úzké. Pokud jste podcenili mazání skluznice, možná se budete muset odpichovat nebo bruslit jako na běžkách, dejte si pozor také na bezohledné lyžaře, kteří na úzkém traverzu nadělají paseku. V neposlední řadě buďte obezřetní také při výjezdu z traverzu. Pokud totiž ústí doprostřed rušné sjezdovky, nechcete, aby vás hned srazil lyžař svištící dolů.

Křížení tratí a dojezd k vleku

Nejvíc úrazů v lyžařských střediscích se paradoxně nestává na černých svazích s ostrým sklonem, ale na místech, kde se potkává víc lyžařů jedoucích různými směry. Tedy v místech, kde se kříží dvě sjezdovky. Tato místa bývají většinou označena velkým „X” a příkazem „jeďte pomalu” v různých jazycích. Druhým rizikovým místem jsou dojezdy k vleku. Většina lidí se při dojezdu vydává různými směry, za kamarády ve frontě nebo do hospody na druhé straně kopce a někdo spěchá, aby už projel turniketem.

Kdo podcenil mazání skluznice a má tudíž problém dojed do fronty, aniž by se musel odpichovat, ten to často rozjede, sbalí se do vajíčka (sjezdový postoj) a sviští hlava nehlava. V malých rychlostech také může dojít k ošklivým úrazům, protože vám většinou lyže nevypnou a zůstanou na nohou. Buďte tedy právě tady nejobezřetnější, sledujte situaci kolem a nad sebou.

Horizont

Delší sjezdovky bývají rozdělené na několik úseků, když jeden končí, kopec zvolní sklon, a za tímto zvolněním následuje další prudší pasáž. Horizonty jsou důležité, protože tady většinou zastavujeme a odpočíváme. Ale pozor, základní pravidlo zní zastavovat vždy nad horizontem nebo na něm, nikdy nezastavujeme pod horizontem, protože lyžaři jedoucí dolů nás nevidí. Další pravidlo zní, že když se chceme znovu rozjet, měli bychom vždy zkontrolovat, zda nad námi nikdo nejede a rozhodně mu nekřížit cestu.

Snow-park, fun-park a speed-track

Lyžařská střediska nabízejí svým návštěvníkům různá zpestření. Snow-park neboli fun-park je původně určen freestylistům, kteří zde předvádí různé kousky jako skoky a překonávání překážek. Poslední dobou se ale staví také takové, kde se mohou vyřádit děti a začínající lyžaři. Ve fun-parku najdete různé tunely, skokánky, zatáčky nebo atrakce pro děti.

Specifický je pak speed-track, což je trať, kde to můžete rozjet a změřit si svou maximální rychlost. Někde najdete také měřené slalomy či obří slalomy, kde si můžete vyzkoušet jízdu mezi branami a změřit v nich čas s ostatními.

Sněžné dělo, přírodní a umělý sníh

Přírodní sníh je takový, který napadal sám, a liší se podle přírodních podmínek. Tomu čerstvě napadlému říkáme prašan, vypadá skvěle, ale často se lepí na skluznici, zvlášť pokud jsme ji opomněli namazat parafínem. Může být rozteklý, upravený rolbou, ale v dnešních podmínkách se už střediska neobejdou bez sněhu umělého.

Umělý sníh má trochu jinou strukturu, záleží na použité technologii, ten nejhorší vypadá jako písek a přesypává se z jedné muldy na druhou, ten nejkvalitnější od přírodního nerozeznáte. Provozovatelé ho na svah dostávají pomocí sněžných děl, která vypadají buď jako skutečná děla nebo jako jakési lampy, ze který se sníh sype dolů.

Lyžařský vlek neboli lanovka

Kotva a poma

Na českých kopcích potkáte stále ještě nejčastěji kotvy nebo pomy, na těchto vlecích stojíte na lyžích a zařízení vás táhne nahoru. Poma má podobu talíře a kotva, inu kotvy. Na pomě se jezdí samostatně, na kotvě ve dvou. Kotvami či pomami se dále i v zahraničních velkých střediscích obsluhují kratší úseky nebo je potkáte na ledovcích, kde z technických důvodů lanovky na lanech postavit nelze.

Sedačka

Na sedačku se posadíte s lyžemi na nohou a necháte se vyvézt nahoru, kde ze sedačky vystoupíte. Dražší lyžařské areály doplňují sedačkové lanovky krytem, lidově nazývaným bublina, který vás nejen chrání před větrem a vánicí, ale také se zavře nad prázdnou sedačkou a vy si nesedáte do mokra.

Gondola či kabinka

Nejdelší sjezdovky v zahraničích bývají obsluhovány kabinkami neboli gondolami. Ty mají velkou kapacitu, někdy se v nich sedí, jindy stojí. Vždy si ale ještě ve frontě sundáte lyže a nesete si je v ruce. Lyže si buď berete s sebou dovnitř do kabiny nebo je umístíte do držáků na dveřích, ze kterých si je vyzvednete při výstupu.

Skipas

Skipasem označujeme permanentku, tedy lístek na vlek. Kupuje se v pokladně a čím dál častěji také online. V drtivé většině případů už jsou dnes bezdotykové, takže je nemusíte při průchodu turniketem ani vytahovat. Musíte je ale vložit do té kapsy, která bude u skeneru turniketu nejblíž. Lyžařské bundy mívají kapsičku na pravém rukávu, kam skipas tradičně patří. Dejte si pozor, abyste v kapsičce neměli žádné jiné karty nebo staré skipasy, ty potom ruší signál.

Jezdící koberec

Na jezdící koberec si stoupnete a on vás vyveze nahoru. Koberci bývají vybaveny lyžařské školy nebo v zahraničních areálech často slouží k tomu, aby lyžaři nemuseli šlapat kopec do restaurace nebo k lanovce.

Aprés-ski

Francouzský pojem, který by se dal přeložit jako „po lyžování,” označuje bary či restaurace, kam zajdete, když lyže na konci dne odložíte. Aprés-ski většinou nabízejí tradiční jídla a nápoje a vyhrává zde hudba typická pro daný region. V Rakousku očekávejte specifickou aprés-ski muziku, tzv. Alpin pop. Písničky s jednoduchými, nezřídka oplzlými texty a výrazným rytmem. Inspirujte se třeba v tomto playlistu.

Večerní lyžování

Poslední lanovky obvykle zavírají kolem 16.00 v závislosti na denním světle. Některá střediska vycházejí vstříc pracujícím, po čtvrté hodině sjezdovku ještě jednou upraví a po setmění na několik hodin otevřou večerní lyžování. To můžou provozovat logicky pouze na těch svazích, které jsou vybaveny umělým osvětlením. Ani v největších střediscích to nebývá více než jedna až dvě sjezdovky obsluhované jedním nebo dvěma vleky. Na večerní lyžování si často musíte kupovat separátní skipas.

Učíme se lyžovat

Teď už rozumíte svým lyžím a vyznáte se na svahu. Zbývá objasnit několik termínů, které možná bude používat váš lyžařský instruktor a bez jejichž pochopení se s ním na jednu notu nesladíte.

Pluh

Než začnete zatáčet, musíte se naučit zabrzdit či zastavit. Nejrychlejší způsob, jak brzdit svou jízdu, je pluh. Špičky lyží dáte k sobě, patky od sebe a lyže se v této pozici také samy naklopí na hranu a tím umocňují brždění.

V lyžařských školách se používá hlavně u dětí výraz „pizza.” Instruktor zavolá „pizza” a celá skupinka nastaví nohy do pluhu. Když instruktor změní povel na „hranolky,” děti dají lyže rovnoběžně jednu vedle druhé. Tím se jim lyže opět trochu rozjedou, dokud si nedají další pizzu.

Oblouk (smýkaný a carvingový)

Pokročilý lyžař nebrzdí na svahu pluhem, nýbrž zatáčí a rychlost reguluje oblouky. Rozlišujeme dva druhy oblouku, carvingový a smýkaný. V carvingovém oblouku stojí lyže po celou dobu na hraně a opisuje oblouk daný jejím vykrojením. Jedná se o pokročilou techniku. Držet lyži na hraně po celou dobu i za ztížených podmínek, to je hra pro mistry, i závodníci občas smýknou, když jim oblouk nevyjde.

Základní oblouk je tedy ten „smýkaný.” Také při něm využíváme hrany především k tomu, abychom oblouk zahájili, ale jinak se většinu času dotýká povrchu i skluznice nebo alespoň její část. Především v závěru oblouku „smýknou” nebo „zametou” vaši stopu patky lyží. Oblouk se tvoří přenášením váhy na vnější lyži.

Vnější a vnitřní lyže

V oblouku musí být vždy váha na vnější lyži. Míníme tím tu lyži, která je vně oblouku. Když potom děláme oblouk na druhou stranu, z vnější lyže se stane vnitřní. To je základ lyžařské techniky na všech úrovních.

Ale nestyďte se, když vám to hned nepůjde.

Když se reportéři ptali nejlepšího lyžaře současnosti, Marca Odermatta, na co myslí, když vyráží do závodu, odpověděl: „Říkám si to, co mi říkal už táta. Jezdi po vnější.”

Šikmo svahem

Na sjezdovce nejezdíme pouze dolů, někdy se musíme také dostat z jedné strany svahu na druhou. Ať už protože tam na nás čeká kamarád, smažák nebo proto, že tam je lepší terén. Přejetí z jedné strany svahu na druhou říkáme jízda ““ikmo svahem.” Dejte si pozor, že se to i při jízdě napříč sjezdovkou může rozjet, a především se vždycky koukejte nad sebe.

Hranění

Zahraněním spolehlivě zastavíte. Když hraníte, tak postavíte jednu nebo obě lyži vodorovně a zaříznete hranu do sněhu. Tím spolehlivě zastavíte. Nemusíte použít ani lyži celou. Hranění není žádná pokročilá lyžařská technika, ideální oblouk je takový, při kterém hranit nepotřebujete. Na druhé straně ideální oblouk patří do ideálních podmínek a ty na sjezdovce většinou nenajdete. Dobré je tak umět hrany ke zpomalení využívat a nějaké hrany mít, tedy nepodcenit servis lyží.

Lyžařský slang

Pro zpestření přidáváme několik slangových výrazů.

Manšestr

Manšestr odkazuje na drážkovaný povrch sjezdovky, jaký za sebou zanechává rolba. Proč je manšestr mezi lyžaři tak žádaný? Protože čistý manšestr znamená, že před vámi ještě nikdo dnes nejel. Povrch je dokonale upravený. Na druhé straně, když takový manšestr přemrzne, drkotají zuby a není to žádná slast. To se ale tak často nestává, dřív ho někdo rozjezdí.

Boule, muldy

Lyžaři na svahu zatáčejí a když jich je hodně, hrnou při zatáčení sníh. Z toho se časem vytvářejí boule či muldy. Zpočátku jde jen o hromady nahrabaného sněhu, ale v průběhu dne, jak se lyžaři těm hromadám vyhýbají a objíždějí je, se boule zpevňují a povrch kolem nich se vydře až na led či zmrzlý sníh, který je pod sněhem.

Marast, bahno

Tyto a další nelichotivé výrazy používáme pro měkký, rozbředlý, mokrý sníh, na kterém lyžujeme především v teplém počasí na jaře v odpoledních hodinách. Čím je tepleji a čím jsme níž, tím samozřejmě dřív. Mokrý sníh se rychle rozhrabe, vytváří se v něm boule, nedrží nám v něm lyže na hraně. V neposlední řadě je mokrý sníh těžký a není tak snadné v něm otočit lyže. Svaly se tak mnohem víc namáhají a dochází k častějším zraněním.

Koryta

Další nepříjemností, na jakou můžete na svahu narazit, je koryto. Tímto pojmem označujeme vyjeté koleje v místech, kudy jezdí téměř všichni. Vytváří se kolem boulí, kolem sloupů, na úzkých traverzech, v závodních tratích mezi tyčemi a branami. Koryta jsou protivná v tom, že jakmile se na sjezdovce objeví, je téměř nemožné vybrat si jinou trasu.

Hero snow

To hero snow je jiná paráda. Tímto pojmem označují hlavně lyžařští nadšenci tvrdý sníh, do kterého se ale dobře nabroušená lyže stále ochotně zařízne. Jedná se o povrch, který se hned tak nerozbije a zanecháte v něm pouze koleje či stopy.

(Ledová) plotna

Lze ovšem říct, že rozdíl mezi ledovou plotnou, na kterou nadáváme, a hero snow, který si pochvalujeme, tkví v kvalitě nabroušení vašich hran. Ledové plotny mohou mít podobu čistého ledu (se kterými ani nejlépe nabroušené lyže nic neprovedou) nebo velmi tvrdého a zmrzlého sněhu. Plotny se vytváří buď tehdy, když je sněhu málo nebo tehdy, když větší množství lyžařů sníh shrne, vytvoří se boule a kolem nich ledové plotny. Dál se objevují v prudkých pasážích, kde to nezkušení lyžaři nebo snowboardisté nedokážou otočit, jedou po hraně dolů a sníh hrnou před sebou, přičemž za sebou nechávají holou plotnu.

Plotny se mohou schovávat i pod čerstvě napadaným sněhem nebo pod krásným manšestrem. Na nich se vám to rozjede rychleji a nenabroušené lyže na plotně neotočíte. Případný pád také víc bolí.

Dětská školička

Označení používané původně jen pro prostor lyžařské školy určené dětem nebo začátečníkům. Poslední dobou ale takové školičky za poplatek nebo bez něj lyžařské školy a střediska zpřístupňují širší veřejnosti, aby zde sami rodiče mohli učit své děti lyžovat. Najdete zde v první řadě buď jezdící koberec nebo alespoň lano, za které se dítě chytí, a nechá se vytáhnout nahoru. Dále různé atrakce, jako panáčka, se kterým si děti mohou plácnou, papouška, který ohlašuje start malého závodníka, nebo třeba kolotoč. 

Máte nějaké další pojmy, které bychom mohli do našeho výběru zařadit?

Jaký se u vás používá lyžařský slang?

Sdílejte své fotky a videa s pojmy či slangovými výrazy, které vám u nás chybí a označte nás. My je budeme rádi sdílet.